pondělí 30. srpna 2010

Muž, věk asi dvacet let, v pohybu. Běží v běžecké dráze, na hrudi si nese startovní číslo, stadion je plný lidí, ale na něj se nikdo nedívá. Zraky všech jsou upřeny na skupinku běžců, která je kdesi vzadu. Skandují, povzbuzují je, našemu hrdinovi v čele nikdo však nevěnuje jediné slovo povzbuzení, jediné hvízdnutí, jedinou vteřinu mexické vlnky.



Náš osamocený běžec, říkejme mu třeba Dark, je jasně včele, jeho náskok je enormní. Přesto se mu myslí prohání množství chmurných myšlenek. „Jsem tu správně? Je toto dobrá dráha?“ Je zmaten, protože čekal, že celý stadion bude jásat nad tímto ohromným náskokem, budou mu fandit a dožadovat se rekordu. „Nejsem náhodou pozadu? Nejsou ti všichni kolo napřed?“ začne prodírat myslí. Zpočátku dokáže takovéto hloupé myšlenky zahánět pohledem na tabuli, přepočítáním uběhlých kol a asi půltuctem dalších kontrolních úvah. Přesto podezření, že všechno není, jak by mělo, prohlubuje svou intenzitu a je s každým krokem vtíravější a neodbytnější. Aby se konečně ujistil, jak se věci mají, rozhodne se Dark přistoupit k drobnému experimentu. Začne zpomalovat a zpomalovat, zpočátku nenápadně, po pár desítkách metrů už výrazněji, aby dal možnost ostatním ho doběhnout, a když už nic, tak aby neběžel sám: „Vždyť si mě stejně nikdo nevšímá.“ Zpomalil ještě trochu, ještě trochu. Konečně se nebude cítit jako kůl v plotě, konečně nebudu sám…

… Jak už je u závodů dobrým zvykem, přišel cíl. Jeden po druhém probíhali závodnici cílovou branou, kvůli každému jednomu mačkali rozhodčí svoje stopky a zapisovali časy do předem nachystaných kolonek. Cílem proběhl první, druhý, třetí závodník. Ani jedním z nich nebyl Dark. Nesmyslně se poddal svým hloupým myšlenkám, rozhodl se zvolnit a přišel o cenu. Jeho výkon zůstal zapomenut v tabulkách, odsouzen k zapomenutí s přídomkem „průměrný“.

neděle 28. února 2010

Nová grafika pro jeden web?

Nejsem grafikem. To říkám všude a všem, protože někteří lidé viděli mé nesmělé pokusy a hrátky s GIMPem a nabyli dojmu, že asi budu profesionál. Chmmm.

Jsou ale chvíle, kdy mi však nezbývá, než nastartovat svůj ne-moc-oblíbený open-source editor a něco, téměř z prachu země, stvořit. A upřímně, někdy to dopadne tak, že se to dokonce líbí i mně samotnému. A zrovna nedávno mi cosi z GIMPu vypadlo a nějak jsem neodolal pokušení se tím pochlubit. Je to, pravda, nedodělané. Spíše takové schéma. Ale snad to moc nevadí, berme to jako novou formu umění.



úterý 23. února 2010

Dočetl jsem knihu

Ano, je tomu tak, konečně jsem dočetl jednu knížku. Tedy, není rozhodně tak výjimečná událost, o které by teď museli všichni vědět, ale natolik jsem z knihy nadšený, že jsem se rozhodl o ní pár slov napsat a dát světu na odiv. Po přečtení závěru knihy jsem si, pravda, uvědomil, že poslední dobou nemám vůbec čas na čtení jiné literatury, než jsou učebnice ICI, a vlastně obecně veškeré, kterou mi naordinuje škola. Možná o to víc mě potěší dobrá knížka, která mi nutně neurčuje, jakým způsobem se má číst Bible.

Pro mnohé je pravděpodobně Joshua Harris klasika. Klasičtější než bábi Němcová. Jenže jeho druhou knihu jsem já dočetl až teď a vůbec se za to nestydím. Ba naopak, říkám si, že mám ještě celkem dost času na to, abych začal řešit takové věci, jako je "vážná známost" či vhodný okamžik pro zasnoubení. V zájmu připravenosti na nenadálé situace (aby člověk jednoduše nezamrzl v údivu či nezačal pobíhat zmateně dokola) jsem se rozhodl lehce nahlédnout na problematiku vztahů mezi chlapcem a dívkou. Jo, kluk a holka, přesně o tom kniha My dva spolu mluví.



V dnešní sexuálně liberální době je někdy problém narazit na knihu, která by poskytovala nějaký umírněný pohled na to, jak správně křesťansky budovat vztah a jaké jsou vhodné podmínky pro směřování k osudovému "Ano, beru". Proto mě potěšilo, že se taková kniha objevila. A ještě více mě těší, že pochází z Ameriky, kdy se mi často zdá, že křesťanská kultura se od té světské liší jen tím názvem. Joshua se etabloval jako dobrý spisovatel na téma vztahů především svojí knihou S nikým nechodím a nejsem cvok (ehm, proč mám dojem, že si čeští vydavatelé naběhli na kudlu, když takto pojmenovali knihu v originále nesoucí název I kissed dating goodbye?). Tenkrát psal o problémech a špatnostech spojených s nezávazným chozením. V My dva spolu pokročil dál a na zoubek se podíval chození závaznému.

Nemá smysl vypisovat se s obsahem knížky ve snaze představit autorovy názory. Pokud vás zajímají, mrkněte se do knížky sami. O co mám ale teď já zájem, je představit hrst z mých pocitů, které jsem z knihy měl. Tak předně, mou romantickou duši nezvykle napínal příběh, který se vinul přes celých 164 stran. Nešlo o nic jiného než o vyprávění, kterak Joshua ke své ženě přišel. A ačkoliv to nebylo vždycky nejjednodušší, nakonec se vzali a chtějí žít spolu šťastně až do smrti, což mé romantické já kvitovalo s povděkem (a pokud bych měl náhodou nějaké jiné alter ego, tak vězte, že to jsem ke čtení moc nepouštěl, natožpak abych ho nechal se vyjadřovat). A to ještě nemluvím o všech těch smutných a veselých zážitcích těch, které Joshua uvádí jako exemplární případy.
Při čtení knihy jsem se neubránil pocitu, že to autor trochu přehání, některé věci příliš démonizuje a obecně z všeho kolem vztahů dělá jednu válečnou vřavu. Protože jsem však těsně před čtením této knihy nastudoval i třetí Harrisovku, tedy ani ň, věděl jsem, co se dá čekat a už jsem sám sobě vydal tiskové prohlášení, že ve věci vztahů, sexu a pokušení člověk musí být přísný a radikální. Tak nekompromisnost, kterou Joshua představil, mě nejen nepřekvapila, ale hlavně jsem s ní ve své podstatě souhlasil. Knize také vděčím za to, že ve mně ještě více prohloubila chápání důležitosti a významu "samozřejmých křesťanských zásad". Pokud by mě kdy napadlo koketovat s intimitou před svatbou a sexem mimo manželství, tak věřím, že teď už mě tato možnost ani zdálky nenapadne a každou myšlenkou na toto nejen, že se podívám škaredě, ale hlavně si odplivnu a ve zhnusení odvrátím svou tvář.

Pokud sex vymyslel Bůh, pak to byl ďábel, kdo tuto věc uchopil do svých pařátů, pořádně ji pokroutil, poplival a začal to prodávat jako "potěšení bez závazku"... a dobyl tím svět. Ano, sex je krásná věc, a tvrdí to nejen Joshua Harris, ale všichni lidé, se kterými jsem se na toto téma bavil. Ale stejně patří jen do závazného a věčného vztahu muže a ženy (což ještě násobí jeho krásu a úžasnost).


My dva spolu nemluví jenom o tom, jak je sex před svatbou špatný. Spíše rozebírá to, co a jak dělat, aby výsledek byl co nejlepší. Ukazuje na důležité body, kterým je potřeba se vyhnout, na jiné, s kterými je potřeba se střetnou a a ve finále mluví o těch, které stojí za to, aby si je člověk vychutnal. V knížce jsem našel plno dobrých rad, které bych rád aplikoval do svého budoucího vztahu s dívkou. A nejde jen o stranu 119. Pro teď však knihu odkládám a až přijde ten okamžik, rozhodně ji z knihovny opět vytáhnu, odfouknu prach a pustím se rovnou do čtení, od samého začátku. A věřte mi, těším se na ten okamžik, ať už bude kdykoliv, jako Sheldon na návštěvu v CERNu.



Pár vět nakonec:
Kniha My dva spolu pochopitelně popisuje věci kolem chození, vážných známostí, zasnoubení a svateb z pohledu Bible a rozhodně nestojí o to, aby našla úspěch u těch, kdo křesťanské principy považují za staromódní či jimi opovrhují. Přesto bych ji ze srdce doporučil úplně všem lidem, kteří se nacházejí kdekoliv mezi "začínám se zabývat vážnou známostí" po "včera jsem se oženil/vdala", ať už jsou křesťany či vyznávají jakékoliv náboženství (a obzvláště těm, jejichž náboženstvím je uctívání neexistence žádného Boha). A to především proto, že kniha dává nahlédnout pod pokličku křesťanských vztahů a ukazuje, proč jsou stále mnozí lidé ochotni držet se pravidel, o kterých dnešní doba prohlašuje, že jsou zpátečnické a možná až tmářské. Co chtějí získat tím, že odkládají sex až do doby po svatbě a proč se vůbec tak hlídají a nechtějí podlehnout kouzlu zamilovanosti a nestojí o to se opíjet z pohárů vášně.