Muž, věk asi dvacet let, v pohybu. Běží v běžecké dráze, na hrudi si nese startovní číslo, stadion je plný lidí, ale na něj se nikdo nedívá. Zraky všech jsou upřeny na skupinku běžců, která je kdesi vzadu. Skandují, povzbuzují je, našemu hrdinovi v čele nikdo však nevěnuje jediné slovo povzbuzení, jediné hvízdnutí, jedinou vteřinu mexické vlnky.



Náš osamocený běžec, říkejme mu třeba Dark, je jasně včele, jeho náskok je enormní. Přesto se mu myslí prohání množství chmurných myšlenek. „Jsem tu správně? Je toto dobrá dráha?“ Je zmaten, protože čekal, že celý stadion bude jásat nad tímto ohromným náskokem, budou mu fandit a dožadovat se rekordu. „Nejsem náhodou pozadu? Nejsou ti všichni kolo napřed?“ začne prodírat myslí. Zpočátku dokáže takovéto hloupé myšlenky zahánět pohledem na tabuli, přepočítáním uběhlých kol a asi půltuctem dalších kontrolních úvah. Přesto podezření, že všechno není, jak by mělo, prohlubuje svou intenzitu a je s každým krokem vtíravější a neodbytnější. Aby se konečně ujistil, jak se věci mají, rozhodne se Dark přistoupit k drobnému experimentu. Začne zpomalovat a zpomalovat, zpočátku nenápadně, po pár desítkách metrů už výrazněji, aby dal možnost ostatním ho doběhnout, a když už nic, tak aby neběžel sám: „Vždyť si mě stejně nikdo nevšímá.“ Zpomalil ještě trochu, ještě trochu. Konečně se nebude cítit jako kůl v plotě, konečně nebudu sám…

… Jak už je u závodů dobrým zvykem, přišel cíl. Jeden po druhém probíhali závodnici cílovou branou, kvůli každému jednomu mačkali rozhodčí svoje stopky a zapisovali časy do předem nachystaných kolonek. Cílem proběhl první, druhý, třetí závodník. Ani jedním z nich nebyl Dark. Nesmyslně se poddal svým hloupým myšlenkám, rozhodl se zvolnit a přišel o cenu. Jeho výkon zůstal zapomenut v tabulkách, odsouzen k zapomenutí s přídomkem „průměrný“.